Proč nejsme dobří?

Také už jste si položili tuto otázku? Já už vícekrát. A věřte, není tak snadné nalézt správnou odpověď. Z přirozenosti bychom přeci měli být dobří, ale přesto dobří vždy nejsme. Téměř každý začne dříve či později oprávněně pochybovat, zda lidé skutečně dobré jádro mají.

Hledala jsem trpělivě důvody, proč se nechováme správně a myslím, že ty nejdůležitější jsem našla. Nejsme dobří hlavně proto, že nám v tom brání STRACH. A jak víme, strach je velmi mocná destruktivní síla, neboť zmaří naše úsilí dřív, než vůbec začalo.

Z jakého důvodu máme riskovat svůj vlastní krk, nebo alespoň pohodlí, když je bezpečnější se chovat zbaběle?

Kupříkladu: Jak máme pomoct nepopulárnímu kolegovi/spolužákovi, když už jenom tím, že s ním komunikujeme, se vystavujeme pro nás nepříjemné pozornosti našich kolegů/spolužáků, kteří nás také mohou pak snadno odsunout do škatulky neoblíbených. Tak je pro nás lepší (bezpečnější) si svého kolegy/spolužáka nevšímat. Je přece IN věnovat svou pozornost oblíbeným kolegům a spolužákům. Co na tom, že náš kolega či spolužák je kvalitní člověk? Prostě je nemístné a nepřípustné s ním vůbec mluvit, abychom se snad nedostali na tenký led i my sami, a tak si ho nevšímáme.

Jiný příklad: Víme, že máme opravdu dobrý nápad, ale náš šéf, nebo agresivnější kolega si prosazuje úplnou blbost, ale my raději mlčíme, abychom se snad do něčeho nezapletli a mohli jsme i nadále žít ve svém komfortu. Strach o náš komfort nám v zásahu zabrání.

Zamysleme se však nad významem naší činnosti, popř. nečinnosti. Pokud se rozhodneme jednat sobecky, tak možná snáze zlepšíme své společenské postavení a finanční situaci – zlepšíme si, či přinejmenším usnadníme svůj život. Kam se ale poděl smysl života?

Proč do posledního dechu žít jen pro sebe, když víme, že to, do čeho jsme investovali veškeré naše úsilí, tj. náš život, nakonec zničí smrt? To, co člověk za života udělal pro sebe, se po jeho smrti obrací v niveč, ale to, co udělal pro druhé, pokračuje dál. V této souvislosti mě napadá jeden výrok přisuzovaný Marcu Aureliovy: „To, co v životě děláme, se ozývá ve věčnosti.“ Já tento citát chápu tak, že naše činy spouštějí nekonečnou řetězovou reakci, protože dobro/zlo, které předáme druhým bytostem, pak tyto bytosti předávají dál, a tak se naše dobro/zlo šíří donekonečna.

Když se tedy na svůj život podíváme s odstupem, měli bychom se opravdu bát, co zlého se nám může přihodit? Nemáme se mnohem spíše děsit toho, že nespustíme tu správnou řetězovou reakci?

Dalším přičinou toho, že nejsme dobří, je podle mě LENOST. Vždy a za všech okolností se snažíme dosahovat všeho bez většího úsilí, takže leccos děláme, i když to není dobré a dost často je to i špatné. Například krademe a lžeme, když se nám to hodí a můžeme něco bezpracně získat. Ach, ta naše lenost a samozřejmě nejenom ta. Všichni ovšem nekrademe, ale kdo z nás už alespoň jednou v životě něco nevzal? A v průběhu života jsme už lhali všichni, snad jen vyjma miminek, a to proto abychom neprávem bezpracně něco získali – věc, funkci, požitek.

Posledním nejdůležitějším důvodem, proč se nechováme, jak bychom měli, se mi jeví naše IZOLOVANOST od druhých. Každý si hrajeme na svém písečku a odmítáme se angažovat dál. Takový přístup je ovšem někdy přímo nebezpečný. Jsme tvorové společenští a sami o sobě jsme mnohem míň než, když patříme jeden k druhému a vycházíme z toho, že jsme součástí stejného světa.

Například: Nepomůžeme sousedovi, i když je to v našich možnostech, protože on si přece už hraje na jiném písečku a nám do toho nic není. A dokonce nás možná potěší, když se mu dařit nebude. Situace se ale může snadno obrátit. My také občas potřebujeme něčí pomoc. A obracejme se na někoho s prosbou, když jsme ho dříve zklamali. Navíc má samotářství dle psychologů negativní vliv na naši duševní pohodu. Izolovanost zcela jasně není dobrá a může nám opravdu bránit v tom být dobří.

Zkusme se zamyslet sami nad sebou a identifikovat překážky bránící našemu morálnímu rozvoji. Zdůvodněme si pro sebe, proč chceme být dobří, a pak budeme moci naší energii zaměřit na jejich překonání. To, že nejsme tak dobří, jak bychom mohli být, může být zapříčiněno různými věcmi, i když mnoho z nich má hodně společného. Co brání Vám dělat správnou věc? A co lidem ve Vašem okolí?

POKRAČOVÁNÍ

Děkuji za vaše inspirativní náměty k tématu: Proč nejsme dobří? Opravdu souhlasím s tím, že velkou překážkou v tom být dobří je naše ZÁVIST a CHAMTIVOST. Už jsem se nad tímto námětem zamýšlela v rozsahu, kde jsem nyní a opominula jsem to. Tak se, prosím, zamysleme i nad tím.

O závisti a chamtivosti jsem se už v pár příspěvcích zmínila dřív. Nejsou nám k ničemu a vnitřně nás ničí. A opravdu není důvod někomu něco závidět. Každý jdeme svou cestou, která není totožná s cestou druhého a tudíž máme i jiné skutečné potřeby. Tak je naprosto zbytečné závidět svému okolí. A ani chamtivost nás láskyplně neobejme, neučiní nás šťastnějšími, ale uvrhá nás do permanentního strachu, že například o vše přijdeme. Přivádí nás také ke vzteku, že máme pořád málo.

A chceme právě toto? Přinese nám to klid a mír v duši, pocit sounáležitosti? Hledejme tu správnou cestu. Ptejme se svého srdce a rozumu. Je tohle to pravé ořechové, co nás učiní šťastnými?

Přejete si být dobří?

  1. Ano. 8
  2. Ne. 5
  3. Je mi to jedno. 11